Sklo, len a kartáče

Nájem placený sklem

Údolí, ve kterém dnes leží Moravský Karlov, patřilo k Bílé Vodě – německy Weißwasser. Dne 2. prosince 1612 potvrdil Bernard ze Žerotína, pán na Rudě, listinou vydanou na rudském zámku, že od něj sklářský mistr Dominik Schürer z Waldheimu koupil za 660 tolarů kus lesa v horní části Bílé Vody s dalšími pozemky až k hranicím panství. K tomu dostal privilegia „pro zřízení a provoz dobré sklárny“: směl postavit pilu a mlýn, lovit ryby od pramene potoka až k hranici, čepovat pivo z rudského pivovaru a prodávat sůl.

Vrchnosti neplatil jen penězi – 30 tolarů z pily, 20 z rybolovu a 10 z huti. Každý rok na svatého Michala musel navíc odvést půl truhly průsvitných okenních koleček, půldruhé truhly malých koleček a pět kop – tedy tři sta – sklenic na víno a pivo. Bernard ze Žerotína tehdy přestavoval rudský zámek v renesančním slohu a okenní sklo potřeboval.

První huť ale ještě nestála v Karlově. Sklárny spotřebovaly obrovské množství dřeva, a tak se za ním stěhovaly: bělovodská huť stála nejprve nad dědičnou rychtou v Bílé Vodě, ve dvacátých letech 17. století u Kamenného mlýna a po roce 1638 ji Dominikův syn Jiří Schürer přenesl výš proti proudu Březné, do dosud neobydlené horské krajiny. Nová huť vyrostla na louce u cesty, která vede středem dnešního Karlova od kostela k Bílé Vodě, těsně pod bývalým mlýnem. Na louce se dodnes nacházejí kousky barevné skloviny.

Jiří Schürer si u sklárny postavil mlýn a šest domků pro poddané, kteří mu ročně platili 6 tolarů, odváděli dvě slepice a devět vajec, robotovali dvanáct dní a spředli kus panského přediva. Těchto šest chalup bylo zárodkem Karlova. Pak ale přišel konec třicetileté války: v letech 1642–1646 kraj několikrát vyplenili Švédové, kteří roku 1643 obsadili i zámek v Rudě, a sklo nebylo komu prodávat. Zadlužený a starý Jiří Schürer nabídl roku 1647 sklárnu i statek knížeti Karlu Eusebiovi z Lichtenštejna, pánu rudského panství. Zábřežský hejtman Gabriel z Engelsteinu knížeti 29. října 1647 psal, že panství tak získá nový mlýn a pilu a huťmistrova pole se dají rozdělit mezi osm až deset poddaných. Kníže z Vídně 18. března 1648 souhlasil.

Jiří Schürer mezitím zemřel. Kupní smlouvu podepsali na rudském zámku 24. června 1648 jeho dcera Regina a její manžel Zikmund Langer z Langendorfu; po odečtení dluhů dostali 400 tolarů. Vdova Anna Schürerová se přestěhovala do jednoho ze šesti domků u sklárny – smlouva jí ale nařizovala chodit na katolické mše, jinak musela domek opustit. Tím sklárna zanikla a na jejích pozemcích vznikla ves.

Ves ze sklářské osady

Tradice klade založení vsi do roku 1630 a tento rok uvádí ještě i Historický místopis Moravy z roku 1967. Archivní prameny ale vyprávějí jiný příběh. Už roku 1929 se o věku Karlova rozběhla na stránkách regionální přílohy Friesetaler Bote – „Posel z údolí Březné“ – debata dvou badatelů, Franze Habermanna a Hanse Sternitschky. Oba došli k závěru, že ves vznikla až po třicetileté válce. Podrobně to roku 2001 doložil historik sklářství Václav Štěpán: zárodkem vsi bylo šest usedlostí u zrušené sklárny, k nimž po rozparcelování hutního statku přibyli další osadníci ze Šanova a Bílé Vody. Podle Sternitschky se horní části Bílé Vody od roku 1664 říkalo „Nová vesnička“ (Neues Dörfel); jméno Karlov – Karlsdörfel – dostala ves po knížeti Karlu Eusebiovi z Lichtenštejna.

Poprvé se Karlov v pramenech objevuje roku 1676 v soupisu poddaných rudského panství. Je to typická kolonizační vesnice: nežije tu jediný sedlák, i rychtář Kryštof Diemuth (Christoff Demut) je zapsán jako zahradník – drobný rolník s malým kouskem pole. Vedle něj soupis jmenuje zahradníky Dietricha Wandera, Bartla Klappera, Kryštofa Kleina, Jana Geisslera, Adama Diemutha, Jiřího Brixe, Jana a Tobiáše Dietricha, Abrahama Sundermanna, Jiřího Kleina, Kryštofa Hanische, Kašpara Dittricha, Jana Schwetze, Jana Franka, Jana Pohla a Jana Wintera a mezi čeledíny i Martina a Jana Diemutha. Místo roboty platili obyvatelé penězi a pomáhali na panské pile. Sternitschka cituje jiný soupis z téže doby se jednadvaceti zahradníky a dodává, že rychtář Demut pocházel ze šanovské rychty.

Ještě v polovině 18. století byl Karlov chudou vískou bez polí. Komisní protokol z 13. března 1755 píše, že „Dörfl Karlsdorff“ stojí tam, kde podle výpovědi pamětníků bývala panská sklárna, a proto bylo v katastru zapsáno jen jako osmnáct chaloupek bez jediného kusu pole. Místní vizitace téhož roku napočítala čtyřicet čtyři domkáře „bez polí“ a tři podruhy. Prvním na seznamu je dědičný rychtář Franz Primes, dále tu najdeme hned několik Demuthů (psaných také Diembt) a další karlovská jména: Langhammer, Effenberger, Sindermann, Ruprich, Schier či Jung.

Roku 1760 se poprvé objevuje obecní představenstvo – rychtář Franz Josef Primes, purkmistr Tobias Langhammer a obecní starší Georg Diembt – a roku 1765 si Karlovští stěžovali až u zemského gubernia v Brně, že chtějí platit dávky do vlastní obce, a ne do Bílé Vody. Sklářský původ vsi připomíná obecní pečeť z roku 1674: kulatá, 27 milimetrů velká, se skleněným pohárem s uchy zdobenými perlami. Její otisky se zachovaly z let 1749, 1767 a 1820. Na pozdějších obecních razítkách bylo srdce prostřelené šípem.

Potomci Schürerů v kraji zůstali, ale sklářství už nedělali a jejich jméno se zkrátilo na Schier – podle Habermanna bylo zvláštností právě Karlova. Sternitschka připomněl i to, že se tu dlouho drželo evangelické vyznání: ještě roku 1729 museli členové rodin Bauerů, Hanischů, Franků, Sindermannů a Demuthů, mezi nimi Theophilus a Josef Demut, složit katolické vyznání víry, protože byli „podezřelí z kacířství“. Podle rodinné tradice v té době několik Demuthů odešlo za svobodou víry do saského Ochranova (Herrnhutu) – jejich příběh najdete na stránce Příběhy.

Rok 1630 uvádí tradice, obecní web i Wikipedie. Kniha Z historie sklářství na pomezí Čech a Moravy (1999) zase píše, že karlovskou sklárnu držel od roku 1610 Georg Schürer a že zanikla až roku 1668; Václav Štěpán (2001) na základě gruntovní knihy Bílé Vody a rudských listin ukázal, že jde o záměnu s jiným členem rodu a sklárnou v Malé Moravě.

Přadláci a běleči

Pole v horském údolí neuživila. Obilí se tu rodilo málo, zato se dařil len. Ze lnu se celá rodina živila celou zimu: stonky se máčely, sušily, lámaly na trlici a vochlovaly, až zbylo jemné vlákno, z něhož ženy a děti předly přízi. Z příze se tkalo plátno nebo soukaly nitě. Topografie Moravy z roku 1846 o Karlovských píše, že „pěstují pěkný len a jsou pilní běleči, přadláci, kartáčníci“.

Bělič dělal z šedohnědého režného plátna a příze bílé zboží. Bělilo se na bělidle – louce u potoka, kde se plátno rozprostřelo na trávu a celé dny se kropilo vodou. Slunce a vzduch pomalu vybělily barvivo lnu; mezitím se plátno vyvářelo v louhu z dřevěného popela a znovu kladlo na trávu. Celé bělení trvalo několik týdnů, a proto se dělalo hlavně v létě. Wolny zvlášť zmiňuje, že nejlepší bělidlo v Karlově měl dědičný rychtář.

Historický místopis Moravy zmiňuje v Karlově už v 18. století „rozsáhlá bělidla příze“. Údolí Březné žilo bělením a předením celé: roku 1853 pracovalo v okrese Štíty na 123 bělidlech 909 lidí. Karlov a Bílá Voda byly tehdy střediskem výroby nití – režných, bílých i barvených – kterých okres vyrobil za 110 000 zlatých. V sousední Bílé Vodě založil roku 1854 Johann Koblischke barvírnu příze, k níž roku 1879 přibylo bělidlo bavlněné příze; firma jeho synů slavila roku 1929 pětasedmdesát let. Proti levným anglickým bavlněným látkám ale ruční lnářství v 19. století postupně prohrávalo a lidé hledali jinou obživu.

Barevné stužky z příze

Další karlovskou specialitou byly podle Wolného „různě barevné stužky z příze“, s nimiž obyvatelé „vedli výnosný obchod“. Stužkař (Bandmacher) tkal na úzkém stavu pásky, tkanice a stužky z lněné a později i bavlněné příze, které sloužily k lemování, převazování a šněrování. Roku 1853 jich okres Štíty vyrobil přes dvě stě tisíc kusů. Stužkařství se drželo dlouho: ještě roku 1903 dostal karlovský tkadlec stužek Eduard Bauer od místodržitelství podporu 120 korun jako drobný živnostník, který se bez vlastní viny ocitl v nouzi.