Historie
Příběh fary a Moravského Karlova
Od sklářské huti v hlubokých lesích přes ves knížete Karla a kostel postavený z vůle císařů až po dům, který přes dvě stě let stojí po boku kostela.
1612sklářská huť
Sklo a les
Dávno předtím, než v Moravském Karlově stála fara, tu byl les a sklářská huť. Roku 1612 koupil sklářský mistr Dominik Schürer z Waldheimu od Bernarda ze Žerotína, pána na Rudě, les v horní části Bílé Vody a založil tu sklárnu. Huť se stěhovala za dřevem a po roce 1638 ji jeho syn Jiří Schürer přenesl na louku v místě dnešního Karlova, kde si postavil mlýn a šest domků pro poddané. Válka ji ale zruinovala a roku 1648 ji od Schürerových dědiců koupil kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna. Tím sklárna zanikla (podrobně na stránce Ves a řemesla).
Památka na Schürery přetrvala v sousedním Mlýnickém Dvoře: první tamní kostel dal roku 1598 postavit právě Dominik Schürer a ještě koncem 19. století byly po obou stranách kostelních dveří k vidění náhrobky jeho a jeho synů.
1648založení vsi
Ves knížete Karla
Tradice klade založení vsi do roku 1630. Archivní prameny ale ukazují, že ves vyrostla až po roce 1648 ze šesti chalup u zrušené sklárny, když Lichtenštejnové rozparcelovali pozemky hutního statku. Jméno má po knížeti Karlu Eusebiovi z Lichtenštejna. Poprvé se Karlov objevuje roku 1676 v soupisu poddaných rudského panství: žilo tu kolem dvaceti zahradníků s rychtářem Kryštofem Diemuthem (podrobně na stránce Ves a řemesla). První osadníci přišli ze Šanova a sousední Bílé Vody, a tak se Karlovu v 18. století říkalo také Horní Bílá Voda; německy se jmenoval Karlsdorf, později Mährisch Karlsdorf. Lidé se živili skromným hospodařením, prací v lese a hlavně tkalcovstvím. Roku 1771 tu žilo 747 lidí.
Jak se tu tehdy žilo, ukazuje úřední popis obce z roku 1749. „Dörfel“ podle něj leží v úzkém údolí mezi vysokými horami, na místě, kde dříve stála panská sklárna a kde se vykácel les. Pole se většinou obdělávala jen motykami, pšenice ani ječmen se tu neurodily a lnu bylo málo, takže se len dovážel z Králík. Vesničané robotovali pro vrchnost, mimo jiné na panské pile. Popis 20. října 1749 podepsali dědičný rychtář Franz Josef Prims a přísežní Gotthard Jung starší, Hans Georg Schwarzer, Anton Sündermann a Jeremias Effenberger. Obecní pečeť nesla nápis „Die Gemein Karlsdörfel“ a podle kroniky kalich ovinutý růžencem. Vlastivěda Zábřežska z roku 1963 čte na pečeti letopočet 1674 a v nádobě vidí sklenici – připomínku sklářských hutí, na jejichž půdě ves vznikla.
1735Herrnhut a Amerika
Víra za hranicemi
Podle rodinné tradice byl karlovským rychtářem Christoph Demuth. Dobové soupisy to potvrzují: roku 1676 je rychtářem Karlova Kryštof Diemuth (Christoff Demut) a ještě roku 1729 museli Theophilus a Josef Demut s rodinami složit katolické vyznání víry, protože byli podezřelí z kacířství. Synové rychtáře Demutha patřili k tajným evangelíkům a ve dvacátých letech 18. století uprchli za svobodou víry do saského Herrnhutu, kde se podíleli na obnově Jednoty bratrské. Gotthard Demuth odplul roku 1735 jako misionář do Georgie a odtud odešel do Pensylvánie. Jeho syn Christopher otevřel roku 1770 v Lancasteru tabákový obchod, který je dnes považován za nejstarší svého druhu ve Spojených státech, a z rodu vzešel i americký malíř Charles Demuth.
1787dům pro kněze
Vlastní kněz a dům pro něj
Na bohoslužby chodili Karlovští dlouho do okolních vsí a farností patřili k Červené Vodě. Spor o to, kam mají patřit, se na počátku 18. století dostal až k papeži Klementu XI. Změnu přinesly církevní reformy Josefa II.: roku 1785 zřídil státní Náboženský fond v Karlově lokální kuracii – vlastní duchovní správu s místním knězem – a od února 1786 tu působil první kurát, bývalý premonstrát z Hradiska u Olomouce Anton August Smiritius.
Kněz potřeboval kde bydlet, a tak dům pro něj vyrostl ještě dříve než kostel. Církevní topografie Moravy z roku 1862 ho popisuje jako solidní, roku 1787 postavený přízemní dům se čtyřmi pokoji, od roku 1846 krytý břidlicí, s potřebnými hospodářskými budovami, novou dřevěnou kůlnou a zahrádkou. Popis odpovídá dnešní faře – přízemnímu domu s břidlicovou střechou.
Rok 1787 potvrzuje i kronika Karlova, kterou roku 1909 otiskl na pokračování list Deutsche Wacht pro okresy Zábřeh, Mohelnice a Štíty: „1787 wurde das Pfarrhaus erbaut“. Podle kroniky dostal farní dům břidlicovou střechu a farář novou dřevěnou kůlnu roku 1845 (Wolny uvádí 1846).
Majitelé fary dosud uváděli jako rok jejího dokončení 1800. Mohlo jít o pozdější přestavbu či dokončení domu; oba nalezené dobové prameny shodně uvádějí rok 1787.
1793kostel
Kostel z vůle císařů
V letech 1791–1793 vyrostl vedle farního domu klasicistní kostel sv. Josefa Kalasanského, zasvěcený zakladateli piaristů, kteří se starali o vzdělávání chudé mládeže. Stavbu „z dobrého materiálu“ zaplatil Náboženský fond, který byl také patronem kostela. Německý nápis v medailonu na věži hlásá, že kostel založil Josef II. a dostavěl Leopold II. Žádný z obou císařů ale Karlov nejspíš nikdy neviděl.
Vnitřek kostela vybavili zruční mistři z blízka i z daleka. Obraz sv. Josefa Kalasanského na hlavní oltář namaloval roku 1794 vídeňský malíř Florian Walter, varhany se šestnácti rejstříky postavil téhož roku A. Welzl z nedalekých Králík a štukovou kazatelnu s figurami vytvořil sochař Karl Schweigl z České Třebové. Boční oltář je zasvěcen Neposkvrněné Panně Marii. Roku 1801 přibyl kříž Bolestné Panny Marie a na hřbitově v horní části vsi stojí kříž z pískovce.
Stavbu dodnes připomínají letopočty: nápis na věži nese rok 1791, portál rok 1793. Předsíň a sakristie přibyly až při přestavbě v 19. století. Zvony jsou starší než kostel sám: největší, zasvěcený sv. Ludmile, byl ulit v Brně roku 1709, druhý roku 1722 olomouckým zvonařem Antonínem Obletterem, třetí od téhož mistra roku 1792. Varhany podle novějšího bádání postavil varhanář Karel Welzel z Králík (Wolny uvádí rok 1794, encyklopedie barokního varhanářství 1795); opravovaly se roku 1807 a znovu roku 1842 za 130 zlatých.
O kostel bylo třeba stále pečovat. Ze tří zvonů musel být jeden roku 1826 přelit, šindelová střecha se do roku 1854 dvakrát obnovovala a sedmisáhová věž se opakovaně omítala. Varhany byly roku 1845 opraveny tak špatně, že je roku 1854 museli spravovat znovu. Roku 1864 byla vypsána soutěž na opravy kostela a školy a roku 1870 byly za 630 zlatých obnoveny věžní hodiny. Kostel přitom nebyl bohatý: roku 1806 měl jmění pouhých 44 zlatých a ze stříbra musel státu odevzdat kupu kalicha.
1843farnost
Fara v pravém slova smyslu
Roku 1843 byla karlovská kuracie povýšena na faru a jejím prvním farářem se stal dosavadní kurát Johann Schwarz z Olomouce. Z domu u kostela se tak stala fara v pravém slova smyslu. Kolem roku 1860 čítala farnost přes 1900 duší a do školy chodilo na 250 dětí; k farnosti patřila i horní část sousední Bílé Vody.
Ves žila skromně. Pole v horském údolí moc neurodila, a tak se Karlovští živili lnem a jeho bělením, předením, ale hlavně výrobou kartáčů – na boty, na šaty i prachovek – a barevných stužek z příze, s nimiž výnosně obchodovali (o těchto řemeslech podrobněji na stránce Ves a řemesla). V obci byla panská myslivna, dědičná rychta, vodní i větrný mlýn a pila.
Na vzdělání se v Karlově dbalo: rychtář Josef Urbaschek byl v letech 1830 a 1831 veřejně pochválen za podporu školy, poprvé samotným zemským guberniem, a roku 1837 dvorská kancelář ve Vídni povolila stavbu nové školy. Stála od roku 1838 – jednopatrová, krytá břidlicí, se dvěma prostornými třídami a třemi obytnými místnostmi. Roku 1884 byla rozšířena na čtyřtřídní.
S druhou polovinou 19. století přišla do hor modernější doba. Roku 1869 byla v Karlově otevřena pošta. Sčítání téhož roku napočítalo téměř 1200 obyvatel a 3. listopadu 1869 zaznamenala kronika první civilní sňatek na okresním hejtmanství v Zábřehu: Alma Kühnová z Karlova si vzala Dominika Müllera z Bílé Vody. Nové liberální zákony o škole a manželství ale ves rozdělily: když roku 1872 administrátor Jakob Král kázal proti školským zákonům a civilní sňatek jednoho sedláka označil za konkubinát, skončil spor před soudem (více na stránce Duchovní správci). Roku 1872 zapsal soud do obchodního rejstříku firmu Klenner & Fiebich na kartáčnické zboží a roku 1883 měl Karlov 1211 obyvatel.
Jména kurátů a farářů, kteří na faře bydleli, najdete na samostatné stránce Duchovní správci.
1945odsun a vylidnění
Ticho po válce
Na přelomu 19. a 20. století žil Karlov hlavně z kartáčů. Roku 1911 tu pracovalo 31 výrobců kartáčů; největší firma R. Hösler (založená 1908) zaměstnávala roku 1920 i s domáckými dělníky 250 lidí, další firmy vedli Schwarzerové a Wagnerové (od 1873) a Frankové (už od 1830). V obci byla pila, stavební družstvo i konzum a od roku 1924 vedle německé také česká menšinová škola. Roku 1929 byl opraven kostel a upraveno okolí. Za druhé světové války sídlila v karlovských kasárnách německá posádka a ještě 8. května 1945 se tu bojovalo; osvobozena byla obec 10. května 1945. Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto a ves se vylidnila: roku 1930 tu žilo 677 lidí, roku 1950 jen 314 a dnes kolem sedmdesáti. Roku 1960 se Karlov stal součástí Červené Vody, která připadla k okresu Ústí nad Orlicí, a tak dnes Moravský Karlov leží v Čechách. Samostatná karlovská farnost zanikla a od roku 1994 kostel spravuje farnost v Červené Vodě; mše se v něm slouží jen v létě.
Dnes
Fara dnes
Fara je dnes v soukromých rukou. V posledních letech prošla kompletní rekonstrukcí a dům, který přes dvě stě let stojí po boku kostela, znovu ožil.
